S covidem na věčné časy

Že se viru zcela nezbavíme, je dnes téměř jisté. Budeme žít roky zalágrovaní, nebo budeme hledat cestu, jak fungovat? Je nutné o tom začít přemýšlet a připravovat se. S virem přišla i redistribuce bohatství a společenská změna.

Někteří z nás se upínají k vakcíně, jiní čekají na nalezení účinného léku, mnozí věří přirozené imunitě, která se s virem naučí bojovat a marginalizovat jej. Jedno nás ale všechny spojuje. Nehodláme se smířit se současným stavem „položivota“, kdy jsme všichni zalágrovaní s omezenou perspektivou.

Ve vztahu k omezením, by se obyvatelé naší země dali rozdělit do mnoha skupin podle míry omezení, kterou jim nákaza vstoupila do jejich životů. Na problém se dá dívat mimo jiné pohledem zdraví, svobody či peněz. Jako ekonom chci zmínit zejména hospodářské a společenské aspekty. Nechci tu činit jakýkoli výčet zmiňovaných skupin a nechci lidi stavět proti sobě. Budu proto jen konstatovat, že je poměrně široká skupina obyvatel, většinou to jsou lidé žijící z transferů státu či jsou státem přímo zaměstnáni, kteří jsou omezeni nějakým způsobem „pouze“ na svobodě pohybu, spotřeby a trávení volného času. Finančně na tom někteří dokonce profitují, což jsou vedle některých státních zaměstnanců i podnikatelé působící v nyní naspeedovaných oborech. Toto jsou skupiny, které jsou v tomto režimu schopny přežívat relativně pohodlně a relativně dlouho. Pak tu jsou ale skupiny obyvatel, což jsou zejména podnikatelé, živnostníci a zaměstnanci působící v proticovidovými plošnými opatřeními postižených oborech. Tito lidé často živoří, přichází o léta budované firmy a dřinou získaný majetek. Nikoli vlastní vinou nesou na svých zádech chtě nechtě náklady za tyto plošná opatření a ochranu všech skupin obyvatel, ale zejména těch nejrizikovějších. A tím se dostávám k podstatě problému. Z této nerovnosti (vedle nelogičnosti některých opatření a chaosu způsobovaného vládou) totiž pramení nefunkčnost plošných opatření a revolta části společnosti.

Cesty z této nerovnosti jsou podle mě možné dvě, ale jen jedna je dlouhodobě udržitelná:

První cestou je „zespravedlnění“ napříč společností. Tzn. na nákladech za lockdown se musí podílet všichni. Tedy například profitující obory budou platit dočasnou solidární daň, státním zaměstnancům neporostou nebo se sníží mzdy, penzistům se nebudou valorizovat důchody atd. přičemž se vytvoří kvalitní systém podpory postiženým živnostníkům, podnikatelům a zaměstnancům v těch oborech pracujícím. V době rekordního deficitu státního rozpočtu a uzávěry některých odvětví je nutné, aby si opasek utáhl i erár.  Nevýhodou tohoto uzavíracího řešení je, že je velice drahé a udržitelné jen krátkodobě a nezvýší potenciál do budoucna.

Druhou a podle mě racionální cestu vidím v přesném zacílení opatření tak, jako bychom předpokládali, že tu s tím virem budeme muset být na věky. Tedy nechat ekonomiku a společnost hledat nové cesty a příležitosti ve změněném prostředí. Nemůžeme nechat roky zavřené prodejny s obuví či oblečením. Nemůžeme lidi odstavit od jejich koníčků, sportu a dalších zdraví prospěšných aktivit na dlouhou dobu. Nemůžeme dětem odpírat kvalitní vzdělávání. Cena za to by byla nezměrná a prostupující vším od zdravotního stavu, přes finanční situaci až po osobní pocit štěstí jednotlivce. Postižena by byla celá společnost a její potenciál a konkurenceschopnost do budoucna.

Pokud mi jako laikovi připadají smysluplná některá zdravotnická opatření, tak bych určitě podporoval jednoduché domácí testování založené na osobní odpovědnosti jedince. Levné či zdarma dostupné testy, osvěta, jednoduché použití. Stejně tak zdarma či velmi lacině by měly být dostupné kvalitní respirátory nejlépe české výroby, které chrání zejména uživatele tohoto ochranného prostředku.  Je nutná podpora zdravotníků a zintenzivněné zdravotnické vzdělávání, abychom ve střednědobém horizontu byli schopni přivést do práce větší množství mladých lékařů a středního zdravotnického personálu. Také bychom měli být schopni získávat, vzdělávat a motivovat i nižší zdravotnický personál.

Ve společnosti a ekonomice bychom měli připravit a začít uplatňovat strategii postupného uvolnění za smysluplně a logicky stanovených pravidel. Každý podnikatel nebo živnostník by měl dostat možnost připravit si projekt, jak by jeho provozovna mohla fungovat za zpřísněných hygienicko-epidemiologických pravidel tak, aby tam bylo riziko nákazy co nejmenší. Jsou tu provozovny, jako různé obchody, sportoviště či třeba střelnice, kde by to nebyl takřka žádný problém. Proč například moderní vnitřní střelnice, kam klienta pustí jen přes zámek, dá se tam dobře regulovat množství lidí, jejich přesná vzdálenost od sebe, je tam silné odsávání atd. nemůže za předem daných podmínek fungovat? Takových příkladů je bezpočet. Tím by se snížil tlak na státní rozpočet, tlak na psychiku lidí a zvýšila by se tak dlouhodobá udržitelnost. Jsou samozřejmě provozovny, jako například hospody, kde se ten funkční model bude hledat hůře. Dejme ale majiteli šanci přijít s vlastní koncepcí.

Státní instituce by měly začít fungovat. Dnes spousta úředníků sedí doma. Pokud se nákaza přenáší zejména na pracovištích, ok. Roztáhněme tedy pracovní dobu úřadů třeba od 7 h do 22h každý den a prostřídejme tam úředníky. Lidé tam mohou chodit přes rezervační systém fungující on-line a po telefonu pro starší ročníky. Zdigitalizujme státní správu. Dnes je to tak, že úřady fungují velmi omezeně a lidé se „promořují“ v nekonečných frontách či neřeší své problémy. Již tak strnulý a neefektivní státní aparát zabředává hlouběji do nefunkčnosti. Frustrace lidí roste. Samozřejmě i zde je na místě šetření na výdajích státu. Namísto racionalizace provozu a hledání úspor se v mnoha státních institucích mlaská, jakoby správa země byla zcela odtržená od reality.

Pokud rozředíme lidi v místě a čase v obchodech a na úřadech, necháme je sportovat, věnovat se koníčkům, vzdělávat se, tak si ekonomika cestu najde. Krize plodí příležitosti a dává prostor nápadům. Neperspektivní obory se změní nebo zaniknou, ale poběží hospodářský kvas. RVHP bylo jasným důkazem nefunkčnosti centrálního plánování. Ano, v momentu ohrožení, je krátkodobě potřeba centrální a třeba i trochu autoritativní řízení. Dlouhodobě ale vede k rozkladu a krachu. Je na čase připravovat dlouhodobé řešení.

Nemoc je to zákeřná a nebezpečná a není radno ji podceňovat. Pokud nás ale zcela paralyzuje, budou důsledky ještě horší. Buďme proto odpovědní. Chraňme sebe a své blízké. Ochraňujme rizikové skupiny, urychleme dobrovolné očkování, hledejme lék, ale počítejme i s možností, že to tu s námi bude léta a že s tím budeme muset běžně fungovat.